ANOTHER CZECH TRANSLATION OF TSQ-IV

Since tomorrow will be Andersen's birthday, what would be better to do than publish another version of my favourite among his countless tales?

Here are both illustration and translation, from the early twentieth century:

Jaroslav Vrchlický sets his version of the Fourth Story at a Bohemian feudal palace or courtier's estate, a Czech zámek not unlike Wallenstein's own Frýdlant or Friedland.

The carriage is baroque, the servants wear eighteenth-century clothes, the prince and princess are but half-shaded, distant figures, also in attire from the same period.

The garden gate is located on a bridge across a river or moat. Beyond it one sees the garden, the ornate door arch, and a sentry box to one side.

This illustration goes along with the following translation:

Translated by Bedřich Peška and/or Josef Mikuláš Boleslavský

Příběh čtvrtý. O princi a princezně

V tomto slavném království, jež obýváme, žila někdy princezna chytrá a rozumná nad všechny kozly a vrány. Však čítávala všechny noviny a všecky zase zapomínala a proto mohla býti tak chytrá a rozumná. — Onehdy — praví se o ní — sedíc na svém trůně, zpoměla si na píseň a dala se do zpívání: „Proč bych já se za muž nevdala“. Tak ta píseň začíná. Ta píseň je velmi rozumná — pravila princezna — a chtěla se mermomocí vdávat. Ale její pan manžel měl uměti mluvit a neměl býti pouhým panákem a hrát sobě na velikého pána; to prý je — říkávala — věc velmi směšná. I dala k sobě svolati všechny své dvořánky a komorné panny a tyto, uslyševše, co princezna v úmyslu má, nad míru se zaradovaly a jedním hlasem volaly: „Dobrá, dobrá! To jsem i já v úmyslu měla.“

Druhý den ráno vyšly noviny s červenými okrasami ze srdcí a z písmen jména kněžnina. I stálo v novinách červeně na bílém, že z mladých mužův každému, kdokoli k tomu stav i postavu má, na vůli ponecháno, přijíti do zámku a promluviti s princeznou, a kdo z nich tak dobře jako doma dovede mluviti řečí nejpěknější, toho že si princezna vezme. I přihnalo se na zámek mladíkův množství veliké, že nastala veliká běhanice a tlačenice — ale ani první ani druhý den nikomu štěstí nepřálo. Kdož tam šli, všickni dovedli mluviti, pokud byli na ulici, než jakmile branou do zámku vešli a tam stráže v odění stříbrném, služebnictvo na schodech v odění zlatém a v síních zámeckých blíštící se svícny se zlatými korunami uviděli, byli ihned tak zaraženi, že pak jsouce předvedeni k princezně na trůnu sedící ani slova svého od sebe vydati s to nebyli a toliko poslední slovo od princezny pronesené opakovali, což princezna nikomu trpěti nechtěla. I dělo se jim, jakoby měli tipec na jazyku, byli učiněná nemluvňata; než vyšedše opět na ulici, věděli pak, co a jak mluviti měli.

Teď jsme právě u něho. Třetí den octnul se tam neveliký mladičký pán; přišel pěšky a lehko, hrál se s celou důvěrou do zámku: oči jeho jiskřily, měl dlouhé krásné vlasy, ale oblek chudičký.

Měl na zádech raneček.

Panáček, spatřiv v zámku stráže v odění stříbrném a služebnictvo v obleku zlatém, pranic se nedivil, a přívětivě je pozdravil, řka: „Toť bych se dlouhou chvílí ukousal, kdybych na schodech stál. Půjdu raději na horu.“ — Nádherné síně zámecké třpytily se od tisíce a tisíce světel; královští radové a panstvo vysoce urozené bosýma nohama vyšlapovali nesouce zlaté nádobí, a jemu tajil se dech a bylo mu velmi ouzko, neboť boty mu strašně vrzaly, ale on si směle vykračoval.

Ano, ano! boty mu vrzaly, a on srdnatě kráčel ku princezně, sedící na lesknaté perle tak veliké jako vozní kolo, a kolem ní stály všechny dvořánky a jich komorné paní a panny, a za nimi stály všickni dvořeníné a jich komorníci a myslivci a běhouni, jestliže jaké měli, a kteří stáli blíže dveří, hrději se vypínali. Až k smíchu bylo, s jakou nadutostí roztahovali se u dveří do síně vedoucí, každý hraběcí myslivec a běhoun panský.

 Byl samá upřímnost a laskavost a nepřišel tam, aby si princeznu namluvil, nýbrž aby její chytrost a rozum poznal a shledal, že princezna je srdce dobrého a totéž shledala ona na něm.

 dlouhým stromořadím, kdež se stromů listí již padalo. Když pak světla v zámku shasla...

a kolem ní něco zašustlo, něco kmitlo jako míhající se stíny na stěně — stíny koní s hřívou rozvlněnou, stíny hraběcích myslivcův a pánův i paní na koni jedoucích.

„Sny — pouhé sny to jsou a přicházejí pro myšlenky vysokého panstva, aby se na lov odebraly. Právě dobře pro nás; nyní můžete snadněji a lépe podívati se na prince a princeznu, jak v postélce spějí."

 první síně, která měla stěny růžovým atlasem potažené a umělými květinami vykládané.

Síň druhá byla první mnohem krásnější, tak krásná, že i oko i srdce trnulo. Za chvilenku byly v ložnici knížecí. — Strop se klenul jako vysoká palma s listím skleněným a uprostřed podlahy na silném proutku ze zlata houpaly se dvě postélky jako dvě lilije. Jedna postélka byla bílá a v ní ležela princezna; druhá byla červená... šiji od slunce opálenou. 

Maličký princ mladičký a hezký mládeneček. Princezna vyzdvihnuvši hlavičku z bílé liliové postélky, tázala se, co se tu děje? 

Ubohé děvčátko!“ litovali ji princ i princezna a pochvalu ptákům dávajíce, pravili, že se na ně nehněvají, ale podruhé aby toho nečinily. Ostatně chtěli se jim za to odměniti.

„Co si přejete?“ tázali se ptákův, „chcete býti na svobodě, anebo chcete míti stálou službu při našem dvoře jako vrány komorné se vším, co v kuchyni zbude?“

Princ vyskočiv z postélky dal děvčátku znamení, aby si do ní lehlo a se vyspalo.

mnoho dobrého ji učinili lidé i zvířata.

 v zámku, kdež se dobře míti bude

čekal na ni před branou kočárek ze zlata, na němž rodinné znaky prince a princezny jako hvězdy se třpytily. Kočí a sloužící její, na kočárku i jízdecký měli šatstvo zlatem premované a princ i princezna pomáhali děvčeti do kočárku a přáli ji šťastnou cestu. 

Kočárek byl plný cukrovinek a truhlice pod kozlíkem byla plná ovoce a perníku.

„S Bohem! S Bohem!“ volali princ i princezna

Ráda bych věděla, kde as nyní princ a princezna meškají?“

„Ano, ti odjeli do cizých dalekých krajin,“ odpovědělo děvče loupežníkovo.